IKONICKÝ blog

Od Michala Davida po Palacha, aneb o ikonách s Michalem Vieweghem

Ma(ra)dona — Mon, 27 Feb 2012 20:54:10 +0000

www.youtube.com/watch?v=8nmZOiOaI_M

Jak jsem nikdy nedostala Barbínu

mercedes — Sat, 18 Feb 2012 15:48:29 +0000

Mám-li se zamyslet nad otázkou, kdo je pro mě idol a ikona, tak to opravdu vidím generačně. Už malé pětileté děti mají své idoly. Kluci většinou akční hrdiny kreslených seriálů, holčičky princezny, víly, baletky.
S dospíváním a pubertou se idoly mění a mladí lidé si vylepují plakáty nejčastěji zpěváků a zpěvaček. Idol souvisí se sexualitou a většina z nás si takové to virtuální zamilování prožije a dnes se tomu možná smějeme, nebo se za to malinko stydíme. Já se tedy vlastně stydím hodně. Ve dvanácti jsem si vylepovala plakáty Ivetky Bartošový, snad chápete, že se pod ten blog nemůžu podepsat.
Jako holčička jsem milovala panenky, růžovou, chodila na balet. Kamarádka, jejíž maminka pracovně jezdila do západního Německa, měla kufr plný panenek Barbie. Tehdy jsem jí hrozně záviděla a toužila mít taky Barbie. Asi to na mě bylo hodně znát, tak mi ta její máma jednou přivezla Skipperu – holčičku, ale opravdovou Barbie jsem nedostala.
Zapátrám-li ve vzpomínkách na stěny svého pokojíčku, tak to byli převážně ženské tváře. Tehdy jsem ale měla pocit, že jsem jejich obdivovatelka, ne, že je miluju. Když všechny holky milovaly nějakého idola, tak jsem si taky nějakého vybrala a snad o něm i snila.
Bohužel jsem v té době taky hodně četla a přemýšlela. Začaly se přede mnou zjevovat ikony. Lidé, kterých si vážíme, pro jejich morální postoje, pro práci, kterou odvádějí a intelektuální charisma.
Bylo mi šestnáct, když jsem poznala svého muže. Odvedl mě do jiného světa. Do světa myšlenek, ráda jsem mu naslouchala a obdivovala. Vytapetovala jsem dětský pokoj a dala jsem všem idolům vale.
Brzy jsme spolu začali žít a to, že se za hezkou holkou otočíme oba, bylo ze začátku úsměvné.Tehdy jsme snili o milování ve třech, nestalo se. Místo toho jsem se zamilovala do jedné tmavovlásky. Nevím, zda to věděla, asi ano, ale já jí to nikdy neřekla. Byla pro mě zároveň i ikonou, tudíž jsem se bála se, že si mě pak už nebude vážit.
Paradoxně spolu s ní jsem objevila nové ikony – Sváťu Karáska a Ježíše. V tak trochu povrchním chápání Bible mi najednou přišlo křesťanské a správné vdát se a založit rodinu. Byla to i reakce na nenaplněnou lásku a nebylo to správné rozhodnutí.
Chtěla jsem zapomenout na temnou stránku svého života a pět let se mi to i dařilo. Bohužel naše manželství nebylo ideální a ve chvíli, kdy nefungovalo, jsem otevřela tajnou komnatu. Najednou jsem si vybavila své idoly z dětství, jak jsem ve školce milovala Lucinku a v první třídě políbila Radku…
Nehledala jsem další ikonu, chtěla jsem život, sexuální pud bez balastu kolem…čekala jsem na tu, co mě sbalí… a potkala jsem blondýnu…no, ale zase to nějak nevyšlo…no

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Naše ikony VII. – Zakázané ovce kapitalismu (Tomáš Koloc)

Jonas — Mon, 23 Jan 2012 17:19:34 +0000

Když jsem byl malý (v 70. a 80. letech minulého století) pracovala moje babička v podniku zahraničního obchodu Chemapol. Měla tam na starosti obchod s léčivými rostlinami, a korespondovala s celým světem, což pro mě znamenalo, že měla po celý rok plno cizokrajných poštovních známek a každé Vánoce spoustu firemních propisek, diářů a upomínkových předmětů, které u nás nebyly k vidění. Nejvíce si ji oblíbila západoněmecká firma Martin Bauer, Kräutertee, jejíž emblém se v její domácnosti nacházel na každé druhé věci. Od jiných příbuzných jsem byl zvyklý, že také mají doma firemní věci, na nich ale bývaly nápisy typu: „Národní podnik pekárny a mlýny“. Jednou jsem se na to babičky zeptal a ona mi řekla, že v kapitalismu to není tak jako u nás, všechno tam vlastní nějaký člověk. Od té doby jsem si myslel, že zatímco u nás patří všechno lidu, v kapitalistických zemích patří všechno Martinu Bauerovi, který bydlí ve městě Kräutertee. Martin Bauer se pro mě od té doby stal bájnou bytostí, mocnější nežli Krakonoš, Mikuláš a Ježíšek dohromady. Že kapitalismus vlastní víc lidí mi došlo, až když se v babiččině bytě začaly objevovat věci s logem švýcarské firmy Merck, Scharp, Dohme und Agvet. Po čase, když se nápis změnil na Merck, Scharp, Dohme und Chibret, pochopil jsem, že vlastník světa může své vlastnictví pozbýt.
Když jsem byl v první třídě, jela moje babička poprvé do Švýcarska. Přivezla mi odtamtud moje první hodinky (digitální) a ještě jedny veliké, které vypadaly jako digitálky pro obra a věšely se na zeď. Také mi přivezla modré boty s podrážkou ze žluté průsvitné gumy-surovky a spoustu čokolády s jemnou švýcarskou příchutí (pro mladší generaci musím doplnit, že naše čokoláda měla ve starých časech úplně jinou chuť než dnes) a malé siroupky s příchutí v umělohmotných nádobách ve tvaru jednotlivých druhů ovoce. Nejvíc měla ale Švýcarsko ohromilo marmeládami, na jejichž víčku byla fotografie ovoce, což bylo něco nebývalého; všechny děti z Východního bloku od Aše až po Čukotku znaly jen holá plechová víčka. Dodnes žiju v úžasu nad tím, jak se kapitalistům podařilo umístit fotografii na plech… Některé marmelády pak byly v tvrdém igelitovém obalu, v němž byl navíc vytvořen prostor pro malá umělohmotná autíčka. Každá věc byla opatřená čárovými kódy, o nichž jsem se od babičky dozvěděl, že kdo jich nasbírá hodně, dostane zdarma další marmelády, boty a hodinky. Od té doby jsem propadl kapitalismu a coby kluk z vesnice jsem se během školních výletů do Mělníka, či do jiných okresních měst loudil, abychom šli do prodejny Eso, která byla vyhrazena pro západní výrobky. Chtěl jsem tam za ukořistěné čárové kódy dostat vytouženou marmeládu s robotem.
Můj největší sen ale byl, abych mohl vidět stroj, do kterého se nahoře vhodí mince a dole vypadne sklenička, do které se napustí pití. Znal jsem ho jednak z knížek o Neználkovi a jednak z vyprávění našeho táty, který ho během své studentské viděl na družbě v Moskvě. Bylo to v době, kdy plechovka od coca-coly byla tak vzácná, že ten, kdo ji měl, si ji vystavil do poličky v kuchyni…
Pak přišla revoluce a já – který jsem od pěti let sbíral nálepky od tropického ovoce – jsem ji poznal podle toho, že jsem během měsíce našel v obchodech dvakrát víc druhů nálepek, než za posledních sedm let. Ty nálepky měly zářivé barvy onoho druhého světa, který k nám pronikl, a byly nalepeny na druzích ovoce, jehož názvy a chuť jsem dodnes nepoznal.
Druhy ovce byly i na novém stíracím losu za deset korun, na který jsem jednou vyhrál dvacetikorunu.
V den, kdy jsme s tátou poprvé seděli o televize a dívali se na pořad Tutti Frutti, v němž vystupovaly do půl těla nahé dámy s kalhotkami ve tvaru banánů, kiwi a pomerančů, mě ale zakázané ovoce kapitalismu kouzlilo naposled.
To když jeden ze soutěžících vyhrál balíček s pro mě neznámým obsahem, a táta mi přeložil, že Kräutertee je německy bylinkový čaj…

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Půlnoční pohádka o mezigenerační solidaritě

Mallory — Thu, 19 Jan 2012 02:15:52 +0000

Rok 1972, podkrovní pokojík náctileté dívky v jedné podhorské vsi na severu Čech. Zeď u okna – plakát Václava Neckáře v roláku a zvonáčích. Stěna nad postelí – Václav Neckář s vlasy po ramena. Vedle dveří – obal desky Václava Neckáře s nápisem Supraphon a 12 Kčs. Z páskového magnetofonu se line: „Rozhod´ jsem se léčit lásku lééééékořicí…“

Rok 1995, pokoj náctileté dívky na panelákovém sídlišti v Mostě. Zdi plakátůprosté, ale na stole kazety Priessnitz, ve stojanu kazety Priessnitz, na rtech texty Priessnitz, v srdci Priessnitz a kazeťák uhrančivě omílá: „Dotkni, dotkni se mě, jenom dotkni…“

Rok 2011, ve všech podkrovních i panelákových pokojíkách, v televizích, rádiích, školách i školkách zní Půlnoční od Umakartu. Druhá nejhranější píseň celého roku, bezmála 2,5 milionu zhlédnutí na Youtube, tisíce „sharů“ na Facebooku, sukces napříč generacemi, jaký nepamatujeme. Autor: frontman PRIESSNITZ Jaromír Švejdík (a skupina Umakart), interpret: VÁCLAV NECKÁŘ. V téhle křehké hitovce se prostě potkal pubertální idol můj (náctiletá dívka z paneláku) a mé mámy (náctiletá dívka z podhorského podkroví). Neboli renesanční umělec, který už dávno není jen nesmělou ikonou gymnazistů v manšestrákách a zestárlá ex-hvězda po mrtvici, se kterou už nikdo nepočítal. Kuloáry říkají, že ti dva jsou teď spolu zavření někde ve studiu a až na jaře vylezou, na svět se vyloupne i celá nová deska, kterou Jaromír (spolu s kolegou z Umakartu Dušanem Neuwerthem) pro Václava napsal. A zazvonil zvonec…

—

Jestli už vám Půlnoční – tak jako velké části mých kamarádů (mně ještě ne) – taky leze krkem, doporučuju tuhle verzi. Ta ty mezigenerační záležitosti posouvá ještě dál: photo.php?v=10150433595608584

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Naše ikony VI. – Americký filmový avatar (Tomáš Koloc)

Jonas — Sun, 15 Jan 2012 23:57:19 +0000

Příslušníci starších generací, než byla ta naše, ve svých vzpomínkách často uvádějí, že za jejich dětských let běžely v kinech sovětské filmy. Já si pamatuji, že jediný sovětský film, který jsem v dětství viděl, byl známý cirkusový film Pruhovaná plavba – a ten jsem viděl v televizi. Zato si ze svého dětství, kdy USA byl náš největší nepřítel pamatuju na spoustu amerických filmů. Byly to často filmy typu „nastavující zrcadlo“ (jak jim říká ve Vesničce mé střediskové Rudolf Hrušínský nejmladší), společensko-kritické filmy hollywoodských režisérů, které Československá televize odkoupila, protože vlastně podporovaly oficiální politiku Východního bloku, která viděla mocnost za oceánem jako pochybnou velmoc, před níž si nejsou jisti vlastní občané – což byla sice pravda, ale v našem domácím bloku to byla také více než aktuální realita, o níž ale nikde nebylo ani vidu ani slechu.
Americké filmy, které „nastavovaly zrcadlo“ byly: Tři dny Kondora s Robertem Redfordem (o vraždě zaměstnanců nepohodlné pobočky CIA), Bonnie and Clyde a Butch Cassidy a Sundance Kid (o slavných amerických banditech – podle toho prvního byl z recese pojmenovaný i český film o vekslácích Bony a klid), western V pravé poledne, italsko-americká špagetová komedie Budem Spencerem a Terrencem Hillem Jestli se rozzlobíme, budeme zlí a ze stejné provenience i legendární western Tenkrát na západě (vše o tom, jak spravedliví chudí bojují proti mafiánským podnikatelům). Zámořský systém nepříjemně odhalovali i návštěvníci ze světa kosmu a techniky (E. T. Mimozemšťan a Číslo pět žije).
Americké filmy mi přišly nesmírně krásné a dojemné a Amerika jako země, kde lidi můžou svobodně říct, co si myslí.
Pak jsem se ale od svých spolužáků dozvěděl, že jejich tatínci mají na videu nahraného Ramba. Nikdy jsem neměl šanci ho vidět (na domácí projekce filmů zakázaných režimem se většinou zvali jen nejbližší příbuzní a přátelé), ale historky o tom, jak Rambo přehryzal lano vysokohorské lanovky mě utvrzovaly v tom, že ten Rambo bude určitě debil. A to už mi zůstalo.
Už záhy po revoluci se ale česká kina a videoobchody zaplnily Sylvestry Stallony, Arnoldy Schwarzeneggery a Jean-Claudy Van Dammy, což mě utvrdilo v pocitu, že Amerika dělá ze synů počestných evropských zemí nabouchané gumy bez mozku. Stallone mi přišel jako zdegenerovaný italský účetní Fantozzi, Schwarzenegger jako rakouský císař Franz Josef, kterého na osmdesát let zavřeli v posilovně a Van Damme jako belgický detektiv Hercule Poirot ve snech své nepříliš inteligentní sekretářky. (Tehdy jsem se rozhodl, že do kina už v životě nevkročím – pouze v tom vzácném případě, že budou dávat nějaký evropský film.)
Jenže jsem se neubránil, do televize, která u nás běžela skoro celý den vtrhli Dallas, Beverly Hills 90210, Krok za krokem, Pobřežní hlídka, Přátelé, Sex ve městě a Policejní akademie, české anekdoty se začaly hemžit Džejáry a Brendami Walshovými a české televize českými seriály, které jakoby z oka vypadly těm americkým.
Teprve když jsem svému americkému kamarádovi vyprávěl o úspěchu Chucka Norrise u nás, načež se mě Američan zeptal, kdo je Chuck Norris, pochopil jsem, že second hand, kterým nás krmí naše televize, zná v Americe málokdo.
Tehdy mě z přímé nenávisti k té zemi zachránila inteligentní partička doktorů z korejského MASHe, kreslení Simpsonovi, můj znejmilejší Woody Allen – ti všichni byli schopni se na svou skvělou Ameriku podívat zvnějšku – stejně jako milovaní američtí spisovatelé John Steinbeck, Williamové Saroyan a Faulkner a dramatici Tennessee Williams, Thornton Wilder a Edward Albee, kerouacovští beatnici a lennonovské květinové děti…
Až když se v kinech objevily Godzilly, rozdupávající New York a šílené vize budoucnosti jako Demolition Man, pochopil jsem, že květinové děti vymřely a Americe jde tak říkajíc „kejhák“ a že bychom jí měli litovat a pomoct. Ani ty nejhorší hororové pohádky ve mně nevzbudily takovou hrůzu jako příběh obyčejného Američana, kterému to, v čem musí žít „vlezlo na mozek“: film Volný pád s Michelem Douglasem…
11. září 2001 jsem chápal jako reality show, v níž vyvrcholil sen americké sebenenávisti…
Pak se objevil na scéně Michael Moore, který pro název svého nejslavnějšího filmu použil citát z mé milované vizionářské knihy Angličana Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, a pochopil jsem, že se o Ameriku nemusím bát, protože svého filmového Bradburyho, který umí mluvit O kapitalismu s láskou, už má.
P.S. Včera jsem poprvé viděl film Avatar a po letech jsem si vzpomněl, jak jsme na gymplu s kamarády bohorovně říkávali, že poznáme Američana, ať je bílý, černý, žlutý nebo modrý – podle gest a nařvaného ksichtu. Během filmu jsem zjistil, že podobná americká gesta, přízvuky a přídechy mají i Avataři, kteří naprosto americkým způsobem bojují proti americkým způsobům.
Pak jsem si ale uvědomil, že ze mě mluví recenzentský fouňa. Vždyť náš nynější Avatar – ve staroindické terminologii duch, kterému náleží vláda nad určitou časovou epochou – aspoň trochu americký být musí. Tím filmovým Amerika dosáhla obrovského vhledu a udělala velký krok v pohledu na sebe sama z vnějšku.
Pod jeho vlivem jsem učinil závažné rozhodnutí, že zas začnu chodit do kina na americké filmy.
Na první z nich se chystám jít přímo u zdroje; v Kalifornii, kde bych měl strávit část letošních prázdnin…

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Naše ikony V. – Ikony, které mám přečtené (Tomáš Koloc)

Jonas — Mon, 09 Jan 2012 19:16:34 +0000

Když mi bylo 12 let, nakreslil jsem si na tvrdý papír fixkou portréty svých ikon a přibil jsem si je ke zdi nad postel. Možná jsem měl potřebu, aby mě někdo chránil.
Byly to velice různorodé ikony: Karel Havlíček Borovský, Voskovec a Werich, Vlasta Burian a Zdeněk Svěrák. Teprve později jsem zjistil, co mají společného.
Nedávno mi jeden známý řekl, že nejlepší způsob, jak si žák něco zapamatuje na celý život, je, když o tom musí udělat referát. Tak vznikla má láska ke Karlu Havlíčku Borovskému. V sedmé třídě jsem přečetl celé jeho dostupné dílo (které naštěstí u muže, který zemřel ve věku, kdy byl tak starý jako budu brzo já – 35 letech – nebylo tak rozsáhlé), užasl jsem nad otevřeností jeho epigramů, které jsou ještě dnes, po téměř 170 letech, za mírně lacivní, a hravou pronikavostí jeho Obrazů z Rus (později jsem si podobným způsobem zamiloval cestopis jiné své ikony, Františka Ringo Čecha Ruský týden) – a Havlíček už mi zůstal. Dodnes rád kreslím jeho karikaturu, kde se pod tuhým límcem mění Havlíčkovo tělo v ostré pero.
O své lásce ke dvojícím už jsem psal. Ta k Voskovcovi a Werichovi vznikla, když jsem v matčině skříni objevil staré kazety, které si přivezla ze svého pobytu ve Švýcarsku. Obsahovaly nahrané vysílání Svobodné Evropy, která tehdy znovu uváděla slavné válečné černé čtvrthodinky Voskovce a Wericha z Ameriky. Také ty dva jsem později celé přečetl. Jejich autorské divadlo, které se jmenovalo jednou Osvobozené, podruhé Spoutané a potřetí Divadlo V+W, také netrvalo víc než dvanáct let.
Vlasta Burian měl pro svou aktivní činnost vyměřen delší čas. Hrát mu zakázali, když mu bylo čtyřiapadesát. Po šesti letech mu to zase povolili, ale tehdy už nebyl sám sebou. Češi tak přišli o sedmnáct let jeho nezapomenutelného humoru, který jsem znal nejprve z televizního pořadu Komik a jeho svět a z jeho filmů pro pamětníky. I ty jsem viděl všechny. Některé z jeho monologů jsem znal nazpaměť.
Jen Zdeněk Svěrák (kterého jediného jsem měl možnost poznat osobně) je nezmar. Loni mu bylo pětasedmdesát, a když jsem s ním na podzim dělal rozhovor, řekl mi, že se cítí na čtyřicet. Také jeho knížky, hry a filmy znám všechny.
Poslední z mých ikon, jejíž dílo jsem přelouskal celé, je Karel Čapek – který je také naší společnou ikonou s panem Svěrákem. Zdeněk Svěrák podle jeho pohádek napsal film Lotrando a Zubejda. To se mi zatím nepovedlo. Já jsem si, když jsem z jeho prací loni vybíral čtení na Vánoce do deníku Britské listy, pouze zkoušel představit, jak by to dopadlo, kdyby se Karel Čapek dožil 87 let a se svou manželkou, herečkou Olgou Schinpflugovou, hvězdou seriálu Eliška a její rod, zažil rok ve kterém jsem se narodil.
Dopadlo to takhle:
Apokryf o Karlu Čapkovi aneb Co by kdyby
Tomáš Koloc
Zápis odposlechu vily sledovaných objektů NOBEL a ELIŠKA z 27. ledna 1977 13:00 – 13.30.
Za technický provoz aparatury zodpovídá: npr. Pištora Ferdinand (krycí jméno ŠOFÉR).
Ona: Půjdem tam, Kičínku?
On: Nepůjdem, Oloušku. Včera jsem mluvil s Drtinou. On chodí k Chramostovým na ta jejich bytová divadla. Je to celé kampaň proti té jejich petici.
Ona: Ale jdou tam všichni… Co když mi zase zakážou hrát?
On: Hrát zakázali jen Chramostové. A všichni tam zdaleka nejdou. Nejde ani ten pán, co z tebe udělal hospodskou…
Ona: Závidíš mu, že jeho seriály jsou oblíbenější, než byly ty tvoje. A býval to tvůj nejlepší žák…
On: Připomíná mi Ferdu Peroutku těsně po okupaci a krátce po ní. Psal, kolik to šlo, a do všeho se snažil propašovat maximum toho, co se ještě smělo.
Ona: A co je na tom špatného? Co bys dělal ty, kdyby tě neznali ve světě? Kdybys nedostal Nobelovu cenu? Ten londýnský pošťák, který ti za války poslal psaníčko, ve kterém tě zvali do Stockholmu, byl větší čaroděj, než přednosta všech poštovních skřítků z tvé pohádky.
On: Taky jsem za to, že jsem ji věnoval Benešovi a našim jednotkám, a ne Stalinovi, šel po válce na osm let do vězení. Za to, že mě to nestálo krk, můžu vděčit zase jenom panu Nobelovi.
Ona: To je toho, že jsi osm let dělal lapiducha v dolech. Proč vlastně? Kolik jsi toho za tu dobu mohl napsat, kdybychom odešli – tak jako Peroutkovi nebo Hostovští…
On: A co bych psal? Fejetony pro Svobodnou Evropu nebo romány o smutku po domově jako Hostovský? Takhle jsem napsal svoje životní dílo – Mukly.
Ona: Já musela osm let dělat uklizečku, mlíkařku a výčepní – abys ty pak mohl napsat Mukly.
On: A nehodilo se ti to, když jsi pak hrála Elišku?
Ona: Za takovou cenu. Děkuju, nechci… Tak půjdeme tam? Jde tam prý i Werich…
On: Až nás budou miliony…! Ten už byl leckde. Český Bertolt Brecht…
Ona: Nevím proč se mu posmíváš. Jsi na tom u vrchnosti mnohem líp, než on. Za Mukly jsi v osmašedesátém taky dostal národního umělce, dostáváš důchod z Barrandova i z FAMU a tvoje knížky se tisknou po celém světě. Muklové se tenhle měsíc hrajou v Burgtheatru i na Broadwayi.
On: Zatímco doma mi tu a tam v oblastním divadle zahrajou První partu a občas mi vyjdou Pohádky. Nikam nepůjdu. Co by si o mně řekl Peroutka. A co Havel, Vaculík, Topol…
Ona: Ještě se strachuj, co by tomu řekl Kohout. Ten, který pro tebe v dvaapadesátém navrhl trest smrti.
On: Lidé se mění. Tu Chartu prý vymyslel on.
Ona: A co tím získal? Nic lepšího si Biľak s Husákem nemohli přát. Na jednoho ´bojovníka za svobodu´ to nechají podepsat deseti fízlům a konečně budou mít všechny odbojáře pěkně pod kontrolou. Doufám, že to tomu Kohoutovi nepodepíšeš…
On: Na to už jsem bohužel moc starý.
Ona: A jako mladý bys to podepsal? Znovu bys šel dělat lapiducha? Abych já zase osm let nesměla hrát?
On: Kdybych pro tebe nepsal, nehrála bys stejně. Na Barrandově určitě ne.
Ona: Chceš říct, že jsem špatná herečka?
On: Ne, ale od jisté doby jsi pro ně buržoazní typ, který se hodí jen do děl buržoazního nositele Nobelovy ceny.
(Smích objektů. Zvonění telefonu.)
Ona: Ano. Ano. Já mu to vyřídím. …Volali z ÚV. Říkali, že na to shromáždění nemusíš, ale nabízejí ti, abys jel na přednáškové turné do Sovětského svazu. Ten člověk naznačil, že v tom případě by zapomněli na Mukly začali by ti toho vydávat víc, než jen pohádky.
On: Jedinečná nabídka. Mohl bych napsat ´Ruské listy´. Jenom nevím, o čem bych jim přednášel. Mohl bych jim přečíst ´Proč nejsem komunistou´…
(Smích objektů.)
Ona: Určitě zavolají znovu. Co jim mám vyřídit?
On: Vyřiď jim, že je to pro mě pocta, ale že už jsem hodně nemocný a asi bych tu cestu nevydržel.
Ona: Škoda. Shaw by to určitě vzal.
On: Shaw toho o světě za kanálem příliš nevěděl. Navrhoval Masaryka na evropského prezidenta a přitom psal ódy na Stalina. Měl štěstí, že umřel včas. V dnešním světě už by se vůbec nevyznal.
Ona: Takže žádná Matka v Národním. Zase se budu inspirovat svým dělnickým obdobím…
On: On už ti Jarda Dietl něco napíše. Slyšel jsem, že napsal něco ze samoobsluhy.
Ona: To bych ráda. Mimochodem; všiml sis, jak mají krásnou zahrádku? Mohl by zdramatizovat tvůj Zahradníkův rok.
On: On by toho byl schopný. Panebože, kdybych těm klukům mohl předat část té své nobelovské slávy, aby odsud mohli odejít, a psát si, co chtějí…
Ona: Oni by stejně neodešli. Jako ty.
(Chvíle ticha.)
Tak co uděláme?
On: Ať Ferda připraví auto. Pojedeme na chalupu do Svatoňovic. Chtěl bych vidět Josefův hrob. Říct mu, čemu všemu se vyhnul…
Ona: A komu dáme Dášeňku Sedmou?
On: Vezmeme ji s sebou. Bude tam v noci s psími vílami tančit při měsíčku.
(Smích objektů.)
Konec.

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Co frčelo, když jsme se narodili

Mallory — Sun, 08 Jan 2012 02:44:02 +0000

Narazila jsem na zajímavou stránku a tak tumáte tip na nedělní kratochvíli: na stránce http://everyhit.com/dates/ si můžete vyhledat, kdo kraloval britské hitparádě v době vašeho narození. V den, kdy po ránu mojí mámě porodník vlažně doporučil „tlačte, matko, leze černá hlava“, byla singlem č.1 pecka pecek „Another Brick In The Wall“ od Floydů a z alb se nejvíc prodával druhý díl bestofky od Abby. Krom toho jsem se dozvěděla, že se ve stejný den jako já narodili takoví velikáni jako trinidadský fešák Haddaway, který neví, co je to láska, anebo jakýsi Alex McLean z Backstreet Boys, což – jak jsem vygooglila – je ten na první pohled nejdrsnější z uvzdychaných chlapců, který si ovšem evidentně líčí oči a má dlouhé načerno nalakované nehty. Ale aby to snad nevypadalo, že jsem spatřila světlo světa v nějaký zakletý den: narozeniny sdílím taky s Joan Baez, Jimmy Pagem z Led Zeppelin, Philem Hartnollem z Orbital anebo nedávno zesnulým otcem elektrické kytary Lesem Paulem. A mimochodem – ty narozeniny máme my všichni zrovna zítra, takže nezbývá než zvolat: HAPPY BIRTHDAY TO US!

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Generační ikony a sociální média

Michaela Hráčková Pyšňáková — Fri, 06 Jan 2012 00:16:18 +0000

Je generační ikona mýtus? Může se generační ikonou stát někdo z vašich známých? Je populární osoba to samé, co ikona? Proč mohou být sociální sítě ve vytváření generačních ikon kontraproduktivní?

Před nějakým časem jsem na něčí zdi narazila na tento obrázek. Interpretovat se dá různě. Mě osobně jako první napadla myšlenka, do jaké míry můžou sociální sítě, jako FB nebo Twitter, fungovat jako platforma pro utváření současných generačních ikon. Shodou okolností jsem v té době suplovala kurz na jedné vysoké škole v Praze. Nedalo mi to a obrázek jsem ukázala studentům ve třídě. Většina z nich měla účty na FB, někteří na Twitteru nebo LinkedInu. Důvody, proč je mají shrnuli do tří slov: networking, informace, zábava. A přesvědčení, že obsah nejen pasivně konzumují, ale také vytvářejí.

„Co je to generační ikona? Myslíte si, že sociální sítě fungují jako platforma pro jejich vytváření?“ Jako uživatelé sociálních médií zároveň generujete jejich obsah. Myslíte si, že se tím sami podílíte na utváření generačních ikon? A do jaké míry?“ zeptala jsem se. Spousta otázek. Rozjela se diskuze. A padlo mnoho zajímavých názorů a myšlenek, o které se s vámi chci podělit.

CO JE TO GENERAČNÍ IKONA? Klíčová otázka, ke které jsme se během diskuze neustále vraceli. „Generační ikona je něco/někdo, k čemu lidé vzhlížejí“. „Něco, nebo někdo koho stojí za to sledovat“. „Ikona musí být uznávána. Je to symbol“. „Generační ikona reprezentuje. Buď samotnou generaci, nebo něco, s čím se velké množství lidí identifikuje. Něco, co odráží generační hodnoty.“ Toto je poněkud abstraktní definice, na které se studenti více méně shodli. Čím více jsme zacházeli do debaty, tím odlišnější byly názory“. Tady jsou.

Názor #1 : Značka má dnes mnohem větší šanci stát se generační ikonou, než osoba. “Ikonou se může stát cokoliv – značka nebo osoba. Ale musí být “milována” do té míry, že ji ostatní budou následovat. Může to být opravdu “cool” člověk, ale osobně si myslím, že větší šanci mají značky.”

Názor #2: Člověk se sám musí stát značkou, aby měl šanci stát se ikonou. “Definitivně je to dnes více o značkách, než o lidech. A když už je to o konkrétní osobě, tak se musí stát sama značkou. Jinak neuspěje. Nevím, přijde mi, že dnes je málo zajímavých lidí než třeba před sto lety- to neznamená, že je nedostatek známých a populárních osobností – umělci, zpěváci, i politici… ale stejně, kdo je dnes natolik zajímavý, aby se stal ikonou?”

“Ve hře jsou emoce, pozitivní, negativní. Ne každý je dokáže ustát. Na sociálních sítích, kde se soukromé stává veřejným obzvlášť. Když se na to dívám z téhle perspektivy, myslím, že je pro značky snadnější stát se ikonou, než pro obyčejný lidi, kteří mají účty na FB nebo Twitteru.”

SOCIÁLNÍ SÍTĚ A GENERAČNÍ IKONY. JAKÁ JE JEJICH ROLE? Internet, informace, možnost volby. To vše mění pravidla hry. A to platí i pro generační ikony.

Názor # 1: Sociální sítě hrají klíčovou roli, ale jsou svým způsobem kontraproduktivní. “Na sociálních sítích je dnes kde kdo. Každý má možnost se zviditelnit. Takže teoreticky máme všichni jakousi stejnou startovací čáru. Jenže v tom je právě paradox. Prostředky, jak se zviditelnit jsou dostupné pro každého, takže každý může využít sociální síť a stát se populárním. Jenže, když to zkouší hodně lidí, tak se najednou šance prorazit jako ikona zmenšují. Takže pro normálního člověka je vlastně těžké stát se ikonou, natož generační ikonou.”

Názor #2: Sociální sítě hrají klíčovou roli v ikonizaci značek. “Na FB komentujeme, lajkujeme, kritizujeme, dělíme se o zkušenosti – ať už se jedná o tenisky, nebo o film. Já dám hodně na doporučení svých známých. “Word of mouth” prostě funguje. Sociální sít je šance, jak se značky můžou dostat k mladší generaci blíž. Takže – když se značka zviditelní na sociáních sítích a zpopularizuje se natolik, že osloví generaci, může se stát generační ikonou.”

Názor #3: Sociální síť se sama o sobě může stát generační ikonou. “Pro mě je generační ikonou něco, co dokáže změnit chování lidí. Něco, co se vtiskne do jazyka, způsobů myšlení. Dneska si nejdeme něco vyhledat, ale vygooglovat. Myslím, že takhle by to mělo být. Každodenní věci, které mají velký dopad. A budou jiné pro naši generaci, jiné pro generaci našich rodičů i našich dětí. Ale myslím si, že ikonou se pro naši generaci stane něco specifického. A přesto přirozeného. Něco, co je normální, obyčejná součást každodenního života, ale přesto s velkým dopadem.”

“FB, Google, Apple – ty všechny mají potenciál stát se generačními ikonami. Protože reprezentují dnešní mladou generaci. Reprezentují rychlost, propojenost, dostupnost k informacím.”

Názor # 4: Generační ikona je mýtus
Někteří studenti zpochybnili samotný koncept generační ikony. Neexistuje. Je to mýtus.
“Různí lidé mají různé ikony. Například Apple může být ikonická značka, pro mnoho lidí, ale sotva pro celou generaci. Jednoduše, ne každý se s ní identifikuje. Ne každý si kupuje věci od Apple.”

“Generační ikona? Nic takového neexistuje. Je to label. Spíše si myslím, že je to o komunitách nebo o skupinách, než o celé generaci.”

CO CHARAKTERIZUJE CO DNEŠNÍ GENERAČNÍ IKONY. CO SYMBOLIZUJÍ?

Názor#1: Musí být viditelná. Musí se výrazně odlišovat. Musí reprezentovat generační hodnoty. “Smrt Steva Jobse přispěla k jeho ikonizaci. Je to smybol, je to ikona, je respektovaný. Steve Jobs reprezentuje značku, kterou vybudoval. Mnozí chtějí být jako on. Vizionáři. Vybudovat, to co on.”

“Barack Obama v podstatě symbolizuje americký sen. Obama reprezentuje ideologii ‘Pracuj tvrdě a dosáhneš čehokoliv’. Individualistickou mentalitu, kterou má většina Američanů. Ale Obama je ikonou nejen pro Američany. V Americe stále panují rasové předsudky a diskriminace. Obama se stal symbolem rovných práv a příležitostí pro mnoho lidí po celém světě. Možná mezigenerační.”

Názor # 2: Generační ikona musí vyčnívat. A bavit. Musí přitahovat pozornost. Jinak nemá šanci. “Musí být kontroverzní. Například Lady Gaga, je specifická, lidé ji nenávidí i milují. Odlišuje se. Výrazně. To je proč si ji lidi pamatují. A vyčnívat je dnes klíčový předpoklad k tomu, aby se člověk na sociální médiích zviditelnil. Lady Gaga reprezentuje ikonu pro lidi, kteří se chtějí odlišit a nebojí se to ukázat.”

Názor # 3: Popularita nezaručuje, že se někdo stane ikonou. “Jenže být slavný ještě neznamená, že je někdo ikona. Musí tam být ještě nějaká přidaná hodnota, něco co přesahuje to, že pobavíš lidi. Charisma, vnitřní kvalita člověka. Pro mě je generační ikona něco víc než jen produkt populárního průmyslu. To, že je někdo masově populární, nemusí nutně znamenat, že je ikona.”

“Dnešní ikony jsou produkty. Musí se svým způsobem prodat, jako produkt. Obyčejný člověk, který má potenciál se stát ikonou, je ve stínu. V tomto smyslu tihle lidi vlastně mají mizivou šanci se stát ikonami, protože naše společnost oceňuje jiné věci. Oceňujeme to, co šokuje, provokuje…”

A CO VY A VAŠI PŘÁTELÉ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH? JE MEZI NIMI NĚKDO, KDO BY SE PODLE VÁS MOHL DO BUDOUCNA STÁT GENERAČNÍ IKONOU?

“Ne, jsme kamarádi. pro mě jsou vyjímeční, dělají spostu zajímavých věcí, mají zajímavé názory, ale rozhodně to nejsou budoucí generační ikony.”

“Myslím si, že mezi kamarády na FB to funguje jinak. Nekamarádím se s někým protože je ikona. Když se někdo stane ikonou, není dokonalý, ale mnohdy je tak vnímaný. Zidealizovaně. Já nejsem dokonalý. A lidi, se kterýma networkuju taky ne. Píšu si s nima často. Znám je. Vím, že nejsou perfektní. Možná proto se s nima umím více ztotožnit.

Poznámka na závěr: Názory v příspěvku jsou jen jedny z mnoha. Možná vás při čtení něco naštvalo, nebo naopak inspirovalo. Možná vám v článku něco chybělo a chtěli byste se o svůj nápad podělit. Sem s ním. O to tady jde. Zapojte se do diskuze, připojte komentář. Díky.

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Céčka s prošlou expirací/ cca 30 let

Peci — Thu, 05 Jan 2012 22:29:01 +0000

Freddie Mercury? Ano! David Bowie? Jasně! Michael Jackson? Jak by ne! A co třeba Chris Martin? Jo, Chris taky! A co takový Vladimír Štancl?..tak tady pozor, dámy a pánové, právě jsme se ocitli na velice tenkém a kýčem zkaleném ledu. Ten zcela určitě NE!

Co se zpěváků pop music týče, pokud chtějí být úspěšní/ bohatí, kromě zlata v hrdle by měli mít ještě pár společných rysů. Po zástupech slintajících fanynek toužící umělci bývají většinou aspoň trochu talentovaní, cílevědomí, v tom nejlepším slova smyslu odlišní od těch chudáčků průměrných a neobejdou se také bez silně vyvinuté schopnosti vyhledat a zaměstnat lidi, kteří vyhledají a zaměstnají další lidi, kteří se postarají o všechno ostatní. Samozřejmě musí být také charismatičtí, protože ony vlhnoucí fanynky mívají přeci jen lépe vyvinutý zrak než sluch.

Všichni mnou jmenovaní muži (a jistě ještě PÁR dalších) těmito vlastnostmi disponují a většina z nich se stala idolem nejen generace své, ale i několika dalších. Bez debat. Ovšem až na toho posledního. Jak se tedy mohlo stát, že hned několik mých známých nezávisle na sobě označilo Michala Davida za ikonu jejich generace? Možná bych byla méně šokovaná, pokud by šlo o osoby s polovičními mozky, o časté uživatele silně návykových látek či o voliče KSČM. To ale nebyl tento případ. Zvídavě jsem se tázala lidí inteligentních, sečtělých a s mozky plně funkčními. Shodli se, že ač jeho naivitou nasáklou tvorbu sami bojkotují, jsou si vědomi toho, že je stále neuvěřitelné množství lidí, kteří si na jeho písně rádi zatančí, jeho CD s nadšením zakoupí a potom, co si v potu tváře vystojí frontu na lístky, si s ním ty jeho stupidní texty doslovně zazpívají. To je hnus, velebnosti.

Až se tedy vědcům podaří vynalézt lék na rakovinu, potom, co zjistí, kde náš pan prezident schovává všechna ta pera, která za svoje funkční období po celém světě nasbíral a až nám objasní, jak je možné, že Ozzy Osbourne vypadá stále tak čile (ačkoliv nemůže být pochyb o tom, že z medicínského hlediska je tento člověk už dlouhou dobu po smrti), tohle bude jejich další meta. A troufám si tvrdit, že vysvětlení úspěchu člověka takového neformátu, jim dá opravdu zabrat. Kolik smrtelných nehod asi billboard s jeho odulým obličejem již způsobil? Proč se stále tolik lidí rádo plácá v onom laciném a nevkusném bolševickém bahýnku? Jak je možné, že jako proslulý exponent minulého režimu po revoluci nestáhl ocas mezi nohy a nezalezl zpátky do jedné ze svých maringotek? Jistě by se tam našlo místo i pro jeho chlebodárce a blízké přátele typu „pan doktor“ František Janeček, Jirka Paroubek, Standa Gross s chotí a všechny ty Helenky a Ivetky (ony by stačily TYHLE dvě, že? a pro spoustu dalších podobných mafiánů- la pardon- jedinců podobného ražení, tj. hvězd českého showbyznysu. Mám jenom obavy, že ani kdyby si tahle tlupa založila kočovnou společnost a jako panoptikum národa českého s nebývale realistickým představením „Jak jsme z vás dělali pitomce a kolik nám to vyneslo!“ obrážela naši zem, nám by to oči neotevřelo. A je to smutné, protože bez očí dokořán a svěžího úsudku se nám v té naší krásné republice pořádek udělat nepodaří. A ani zdaleka se to netýká jenom naší pop music..ale co zrovna vám, nadprůměrně inteligentním stvořením, která můj výkřik do tmy a ticha dočetla až do samého konce, budu povídat

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí

Naše ikony IV. – Frankofil a 60. léta (Tomáš Koloc)

Jonas — Mon, 02 Jan 2012 00:23:32 +0000

Scenáristka Lucie Konášová mi minule na mu otázku po jejích generačních ikonách odpověděla, že ona v době svého dospívání nic takového neznala. Když to uvážím, ani já jsem nikdy neměl ani mainstreamové ikony. Možná to bylo dáno i odlišností mých rodičů od rodičů mých kamarádů ve středočeské vesnici, kde jsme s mou sestrou vyrůstali. Naše matka vyrostla ve Švýcarsku a ve Francii a místo oblíbených Muminků nám dávala číst komiks svého mládí; medvídka Petziho, místo igráčků jsme si hráli s dvacet let starým legem našeho strejdy a místo Michala Davida jsme poslouchali Gilberta Bécauda, Charlese Aznavoura a Hughuese Auffraye (když jsem potom – už v dospělosti – navštívil nostalgické „patro 60. let“ v bruselském Atomiu, měl jsem pocit, že jsem se vrátil do dětství). Náš táta byl zas knihomol, chodící encyklopedie (dodnes neexistuje vědomostní televizní soutěž, kterou by vynechal), a tak jsem už ve školce dokázal vyjmenovat dědečky Karla IV. a husitské, ale neznal jsem značky aut. A když mi táta začal kupovat knihy, na rozdíl od spolužáků-Sandokanovců byl mým hrdinou dumasův gaskoňský mušketýr D´Artagnan a ideálem krásy paní Bonacieuxová. (Později, v mých dvaceti letech, kdy jsem se hlásil na DAMU a za jeden jediný rok jsem dokázal spořádat snad celou dostupnou dramatickou literaturu, se mým nejoblíbenějším dramatikem stal opět dva Francouz – Alfréd Jarry…)
Už tehdy jsem cítil, že Francouzi v sobě mají něco z nás; prožili podobně německou okupaci, a dělají si z našich společných sousedů také podobnou legraci, a potom – pouliční Francouzi cítí stejně jako čeští. Ne nadarmo se francouzský mim Debureau narodil v Kolíně a Češi Mucha, Kupka, Kubín, Kundera (proč skoro všichni francouzští Češi začínají na Ku?:-) se stali francouzskými umělci, zatímco francouzský herec Yves Montand (který v roce 1990 přišel do naší základky uctít Jana Palacha) hrál skvěle ve filmu z české historie Doznání podle Čecha Artura Londona a Phillip Noiret se ve filmu Příliš hlučná samota stal nejlepším Hrabalovým Hanťou. Ne nadarmo se hvězdami filmových festivalů 60. let stala dvojčata jménem francouzská a československá nová vlna.
Těžko říct, zda to způsobila víc naše matka, nebo program československých kin a televize v 80. a na začátku 90. let, kdy jsem byl školák a kdy u nás byla hitem druhá vlna filmů ze 60. let – Fantomasové, Louis de Funés, Jean-Paul Belmondo, Pierre Richard, Sedmá rota, Bažanti a Prohnilí. Mojí celoživotní ikonou se zkrátka stala jednak Francie (šlo to tak daleko, že jsem úplně pominul, že Vinnetou je německý film a ve svých osmi jsem napsal představiteli Vinnetoua, bretonskému baronovi Pierru Briceovi – který tou dobou už 20 let žil v SRN – a dopis jsem poslal do francouzské televize) – a také 60. léta.
Když pominu reinkarnační vysvětlení (které patří do názorového světa mě, člověka narozeného na přelomu roků 1977 a 1978), myslím, že na mé staré motto, které mi už nejspíš zůstane („Kultura skončila v roce 1970“) měly veliký vliv komické dvojice, které tehdy vznikly. Už ve dvanácti jsem s kamarádem hrál scénky Šimka a Grossmanna a Holzmanna s Budínem, miloval Horníčka a Wericha (přičemž jsem velkoryse pomíjel, že ten první byl známější z jiné komické dvojice, který vznikla už v 20. letech), Lasicu a Satinského, Smoljaka a Svěráka (ale i scenáristicko-režisérské tandemy jako Brdečka-Lipský, Macourek-Vorlíček nebo Hofman-Polák) – a především Šlira a Suchého.
Ten poslední se stal mou největší ikonou, před jejímž domem na pražské Ořechovce jsem po maturitě, když jsem dosáhl plnoletosti a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, strávil týden čekáním, až můj idol vyjde z domu, abych s ním mohl promluvit.
Cítil jsem velikost jedné z posledních renesančních uměleckých osobností; chtěl jsem potkat člověka, který je zároveň spisovatelem, textařem, hudebním skladatelem, hercem, zpěvákem, režisérem, výtvarníkem a ředitelem divadla, které bylo matkou a zároveň porodnicí všech hvězd mých šedesátých let, a to nejen zpěváků jako Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, ale taky režisérů jako Ladislav Smoljak, Ján Roháč – ba i Miloš Forman, který svůj první film Konkurs natočil V i O legendárním divadle Semafor – na kameru, kterou mu zapůjčil jeho přítel Jiří Suchý.
Můžu-li o nějaké době říct, že je mým domovem, pak jsou to 60. léta 20. století. V mé představě člověka vypadají jako velký bílý letecký hangár, před nímž leží ženevské jezero s tryskajícím gejzírem, kolem kterého chodila moje máma do školy, a v tom hangáru se od rána do večera promítají filmy francouzského filmaře Jacquese Tatiho (který byl švagrem českého filmaře Hugo Haase), Krejčíkova Svatba jako řemen a Penzión pro svobodné pány a filmy Jaroslava Papouška o Homolkových, Jiří Menzel se právě vrátil z Hollywoodu, kde dostal Oscara a píše tu s Josefem Škvoreckým film Zločin v šantánu, do nějž Suchý se Šlitrem skládají písničky. Jaroslav Dietl tu dopisuje svůj slavný seriál Píseň pro Rudolfa III., do kterého Jindřích Brabec a Petr Rada skládají píseň Modlitba pro Martu, kterou s Martou chtějí zpívat i Hughues Auffray a Udo Jürgens, kteří budou v seriálu také hrát. A spolužák Josefa Škvoreckého z náchodského gymnázia Vratislav Blažek, autor slavného muzikálu Starci na chmelu, poslouchá v rádio Luxemburg Beatles a v duchu se těší, jak budou lidi v kinech řvát smíchy, až uvidí film Světáci, který právě dopsal.
Venku svítí sluníčko a všichni se těší, že se po obědě (ke kterému budou ovocné knedlíky) půjdou koupat do jezera.
Je 20. srpna 1968…

To se mi líbí

Už se mi to nelíbí